Kapitola druhá – Lepší život
Stál ve stínu boční uličky a sledoval pomalu procházející patrolu městské stráže. Čekal, dokud nebude sám a poté opět vyrazil na cestu Arghamem. Jeho obezřetnost však samotou neskončila, ba naopak. Neměl v těchto čtvrtích co dělat, ale přesto dnes přišel. Dokonce bylo úplně jedno, že mu bylo pouhých třináct let, stejně jej stráže potrestají a vyhodí. Pro dítě, které žilo na ulici, neměli lidé v bohatých čtvrtích pochopení, ovšem to nikdo v tomto městě. O svou jedinou ochranu navíc už přišel, neboť navýšil deseti let a musel odejít z chudinských domů. Musel se tak postavit na své vlastní nohy, přestože pro něj a jemu podobné byla jen malá šance, že se na ulici dožije dospělosti. Ale i tak ho vyhnali, neboť sirotčince byly plné těch, jež nemají žádnou budoucnost, natož plný žaludek. Proto dnes v noci riskoval cestu do bohatých čtvrtí. Konala se zde totiž slavnost jednoho z majitelů těchto domu, díky čemuž si mohl vylepšit svůj jídelníček.
Když dorazil na místo, schoval se do stínu a povzdechl si. Očekával, že zde nebude sám, avšak množství a různorodost všech v okolí jej nepotěšila. Byla tu asi půlka sirotků z města včetně těch z elfských čtvrtí. Viděl zde spoustu klanů a našel i skupiny z doků. Povzdechl si znovu, bylo jich příliš. Po cestě sem doufal, že by mohl sehnat i nějaké maso, neboť krysy už ho nebavili jíst, ale nyní tomu nevěřil. Rozhlížel se raději dále a především po klanech, které zde dominovaly. Nacházel mezi nimi zástupce všech věkových kategorií včetně velkých rváčů, které svědily pěsti. Našel dokonce i krysy, a to neměl na mysli jen klan Krysy, jež byl znám tím, že jejich vůdce nosil plášť z krysího kožichu. Přikrčil se více ve stínu a znova si povzdechl, dnešní noc nemohla skončit dobře.
Bylo již po půlnoci a všechny měsíce krásně svítily, když vše začalo. Otevřely se zadní dveře a sluhové začali vynášet zbytky jídla. Každý byl najednou v pozoru, ale nikdo se nepohnul. Sotva ovšem sluhové vyhodili zbytky a zavřely se za nimi dveře, nastalo mrazivé ticho. Všichni čekali, kdo udělá první krok, ba dokonce i krysy. Náhle se však někdo pohnul, a rozpoutal boj o jídlo. Klany na sebe rázem zaútočily vyzbrojené vším, co měly po ruce a nebraly si servítky ani s okolím. Vytvořilo se tím kolem jídla malé bitevní pole, které bylo nutné překonat. Mnozí to zkusili, ale jen málo kdo dopadl dobře a dostal se k vytoužené kořisti.
Čekal a vše pečlivě sledoval. Uvědomoval si hrozící riziko, avšak odměna v podobě celého bochníku chleba byla silnější než nadcházející nebezpečí. K jeho smůle, ale před chlebem bojovali dva skoro dospělí výrostci. Nemohl ovšem riskovat ztrátu tak cenné kořisti a musel jednat. Jeden z bojujících však před ním náhle spadl a bránil se na zemi, to byla jeho šance. Ihned vyběhl a s ním další, co vycítili příležitost. Byl za to rád, protože tím získal dodatečné krytí. Obtáhl se těsně kolem boje a bleskově vzal chleba. Zároveň zaváhal, zda by neměl zkusit štěstí a vzít i to kuře co leželo vedle. Když ovšem viděl, jak skončili ti, co s ním vyběhli, rychle si to rozmyslel a rozhodl se běžet zpátky. Jakmile se ale otočil, zastavil se, už nebyla žádná cestička bojem, kterou by utekl. Během hledání ho navíc zmerčil jeden rváč, který se na něj vyřítil. Něco na něj ten kluk křičel, ale kvůli výkřikům z boje ničemu nerozuměl. Rváč ho rychle napadl a musel uhýbat. První ráně se vyhnul, ale druhá jej zasáhla zleva do brady. Upadl na zem, a než se stačil postavit na nohy, chytly ho silné paže a zvedly jej vysoko do vzduchu. Rváč se mu smál do tváře a jeho křivé žluté zuby zářily v měsíčním světle. Dlouho se ovšem chlapec neradoval, neboť jej někdo další napadl trubkou po hlavě. Než spadl zpátky na zem, stihnul ještě na tváři rváče spatřit nechápavý výraz s očima, co se dívají do prázdna. Popadl proto rychle chleba a utíkal pryč.
Bitvou sice proběhl, ale ještě neměl zdaleka vyhráno. Až teď právě začnou útočit supi, co čekali na kořist, která jim přinese jídlo až pod nos. Když ovšem utíkal, něco pocítil, a až poté následoval obrovský chlad. Jen se za sebe ohlédl a uviděl, jak tam někdo čaroval. Neměl ale čas zjišťovat kdo a raději běžel dále.
Utíkal ulicemi, a přestože jej nikdo nepronásledoval, nezpomalil. Plíce už ho začaly pálit, ale i tak nezastavoval. Stále v něm totiž vládl pocit, že nemá vyhráno, na čemž vzápětí do něj narazil nějaký parchant, který čekal na svoji kořist. Oba spadli na zem a než se vzpamatoval, výrostek už mu seděl na hrudi. Následně ucítil ruce kolem svého krku a nemohl se nadechnout, chlapec jej škrtil. Snažil se nahmatat cokoliv, co by použil jako zbraň a něco tvrdého i našel. Neváhal a praštil tím předmětem výrostka do spánku. Ihned pocítil povolení sevřeného krku a v plicích nový vzduch. Útočník se chytl za hlavu, ale pořád na něm seděl, avšak nepromarnil šanci a praštil ho znovu, tentokrát přes čelist. Praštil chlapce tak tvrdě, až mu z pusy vylétla krev a pár zubů. Svalil ho ze sebe a pro jistotu mu tím předmětem zasadil ránu přes koleno. Až potom zjistil, že to byla prázdná lahev, kterou poté zahodil. Pak sebral chleba a běžel dál.
Později zvolnil tempo a vrátil se do své skrýše, kde na něj čekala sestra. Už jí bylo skoro patnáct a taky přežívala na ulici, jak jen mohla. Ale bylo to čím dál horší.
„Ty ale vypadáš,“ řekla mu Iria. Sedl si vedle sestry a ta jej vzala za bradu. „To je tvoje krev?“ zeptala se s obavami.
„Jen trocha. Ta zpráva se dostala ven. Byla tam skoro půlka města a spousta klanů. Vypadalo to spíše, že si přišly řešit účty.“ Ulomil část chleba, podal jej sestře a sám si vzal kousek. „Mohl by nám vystačit na tři až čtyři dny. Jak jsi dopadla ty?“
„Něco málo jsem našla na trhu. Bohatým tam neustále padají drobné a něco jsem i vyžebrala. Zjistila jsem ale, že sestry od řádu Věčného Slunce budou nabírat nové žákyně. Mohla bych se tam zkusit dostat.“
„Udělej to, Irio. Nesmíš přijít o příležitost dostat se odsaď.“ Doopravdy to sestře přál, přestože věděl, že už ji nemusí vidět. Rozhodně to však bylo lepší, než aby se stala děvkou, o kterých už slyšel. Sice nevěděl, co přesně to znamená, ale postihovalo to zoufalé dívky jejího věku.
„To ano, ale když to udělám, tak se už nemusíme vidět. Je to jen ženský řád. Co bude pak s tebou?“
„O mě se nestarej, já už si nějak poradím.“ Nevěděl jak, ale nesměl sestru držet v Arghamu. Pak se objali, neboť noci byly chladné a šli spát.
O dva dny později našla Iria svého bratra, jak sedí na římse a dívá se na noční město.
„Tak tady jsi. Všude jsem tě hledala,“ sedla si vedle něho. „Zase se díváš na město?“
„Argham je krásné město. Zajímalo by mě, jak město vypadalo za vlády elfů.“
„To nevím, ale musím ti něco říct.“ Oba se na sebe podívali. „Vzali mě do řádu.“
„To je dobře, aspoň ty se odtud dostaneš.“
Iria vzala bratra za ramena. „Za pár dnů odjedu do hlavního kláštera, ale jak budu moci, nechám se zapsat na klášter za městem, abych na tebe mohla dohlédnout.“ Irii bylo jasné, že se právě vše mění a už nemusela svého bratra nikdy vidět. Ale tím, že zůstane tady v Arghamu nic nezmění, a hlavně mu tím nijak nepomůže. Bylo to pro ni těžké rozhodnutí, ale musela to risknout, kvůli jim oběma. „Pojď, půjdeme spát,“ řekla nakonec a mlčky odešli.
Když se vraceli, bylo naprosté ticho. Útok, který je oba zaskočil, přišel z nenadání bez jakékoliv předzvěsti. Násilníci měli navíc vše promyšlené a byli v početní přesile, rovněž jako věku. Jeho ihned povalili na záda a jeden z útočníků mu sedl na hruď. Nejdříve dostal pár ran do tváře, a potom ho útočník začal škrtit svýma velkýma rukama, proti kterým se nemohl bránit. Během toho jak byl dušen, se zbylí dva násilníci postarali o Irii. Jeho sestra se snažila křičet o pomoc, ale marně. Jeden násilník ji držel za ruce a ústa, zatímco druhý jí vytahoval sukni a sám si pomalu sundával kalhoty. On zatím ležel na zemi a nemohl nahmatat nic, čím by praštil toho bastarda na sobě. Pomalu navíc ztrácel vědomí, ale i tak hledal cokoliv, co by použil jako zbraň. Najednou však jako by něco v ruce měl i neměl. Nijak ovšem neváhal a napadl útočníka na sobě. Praštil ho tím předmětem do hlavy a násilník jej pustil. Byl stále mimo a snažil se popadnout dech, ale i tak věděl, co musí udělat, zabít ty dva dřív, než ublíží jeho sestře. V agonii, která se v něm rozhořela, si ani nevšiml, že ten kámen zarazil útočníkovi tak hluboko hlavy, že mu mozek chtěl pusou vyletět ven. Stále si k tomu ani neuvědomoval, že ten kamen v ruce nedrží, nýbrž že se mu u ní jen vznáší. Neotálel a pustil se do útočníka, co skoro začal znásilňovat jeho sestru. Mrštil kamenem po znásilňovači a ten padl na zem. Násilník měl kámen zaražený hluboko v hlavě společně se svým rozdrceným zátylkem. Až potom si třetí útočník uvědomil, že se něco děje a nechápavě se zadíval jeho směrem. Byla to ovšem ta poslední věc, kterou kdy útočník udělal, a za okamžik mu prošel další kamen hlavou skrz spánky.
Iria se nejdříve podívala na mrtvé, a snažila se přijít na to, co se vůbec stalo. Až potom se podívala na svého bratra, díky čemuž strnula. Viděla sice, jak mu teče krev z nosu, ale to její pohled neupoutalo. Dívala se bratrovým směrem a sledovala, jak se kolem něj vznášely předměty. Když si to potom sám uvědomil, udělalo se mu mdlo a vzápětí upadl na zem, kde ho pohltila temnota.
Iria vedla svého bratra městem, přestože nebyl úplně při vědomí. Donutila ho však dávat jednu nohu před druhou a nakonec jej dovedla k domu muže, o kterém věděla, že je čaroděj. Nevěděla, zda jim ten muž pomůže, ale nic jiného ji nenapadlo.
Opřela bratra o dveře a začala na ně bušit. Chvíli potom trvalo, než konečně uslyšela zámek. Znovu uchopila bratra a spustila nové slzy z očí. Ani nemusela nic příliš předstírat, opravdu měla strach, zda jim čaroděj pomůže.
„Co chcete?“ řekl rozzuřeně Marklen.
„Prosím, potřebuje pomoc.“
„To není můj problém,“ pronesl čaroděj chladně a chystal se zavřít dveře. Iria mu je však rychle zapáčila tělem.
„Vy to nechápete, přepadli nás a bratr je zabil pomocí magie.“
„A co chcete po mně?“
„Nikdy předtím nečaroval, a ani nevěděl, že tyto schopnosti má a teď umírá. Prosím, podívejte se aspoň na něj.“
No dobře, řekl si v duchu Marklen a doufal, že se jich zbaví. Položil ruku chlapci na čelo a najednou více zvážněl, neboť v klukovi pocítil proudit doopravdy silnou magii. Podíval se na děvče. „Vezmi ho dovnitř, tam na ten stůl.“
Iria odtáhla bratra a pořad Marklenovi děkovala. Ten ji ovšem ignoroval a šel pro lektvar, ležící u krbu. Předal lahvičku Irii a ta obsah pomalu nalévala do úst svého bratra. Během toho mu říkala, ať to vypije, přestože nevnímal okolí.
Když vše vypil, čekali, co se stane. Marklen měl ovšem jiné myšlenky než Iria. Musel si totiž přiznat, že ten chlapec jej zaujal. Najednou mu tím v hlavě vyvstaly staré tužby. Přerušil jej však dětský hlas jeho studenta.
„Mistře, děje se něco?“
„Běž zpátky nahoru, Michaeli,“ pronesl a Michael poslechl.
Iria se ale rovněž otočila za hlasem a uviděla tam chlapce, který musel být stejně starý jako její bratr. Nenápadně si ale během toho prohlédla i čaroděje. Byl to již starší muž, avšak jeho tajemnost, která z něj čpěla, vše jiné ukrývala.
„Přežije to?“ zeptala se pak Iria.
„Ano.“ Marklen se podíval na dívku a důkladně si ji prohlédl. „Pověz mi něco. Říkala jsi, že čaroval poprvé.“ Dívka přikývla na souhlas. „Kvůli obraně?“ Kývla znova. „Nikdy si nevšimnul, že ovládá tyto schopnosti?“
„Někdy mluvil o zvláštních pocitech, ale nikdy by nás nenapadlo, že je to magie.“
„Víš, kdo jsou vaši rodiče?“ tušil ovšem, že je to zbytečná otázka. Hned na nich poznal, odkud pocházejí.
„Nejsme pokrevně spřízněni.“
„Říkala jsi bratr.“
„Ano,“ pohladila bratra po čele. „Sice nejsme pokrevně spřízněni, ale jsme jako bratr a sestra. Jednou jsme se potkali, a rozhodli jsme se zůstat spolu.“
Zvláštní, pomyslel si Marklen. Dva sirotci a navíc tak rozdílní spolu vytvořili sourozenecké pouto. „Jak se jmenuješ?“
„Iria, pane.“
„A jeho jméno?“
„Žádné nemá.“
„Nemá jméno?“ divil se. Ti dva byli opravdu neobvyklí.
„Říkala jsem mu, ať si dá jméno, ale nechtěl. Nevím, proč to dělal. A ty co jsem mu dávala, odmítal,“ odmlčela se. „Co s ním teď bude?“
Správná otázka, řekl si v duchu Marklen. Pravdou bylo, že tato nečekaná návštěva v něm probudila staré přání, které již pomalu opouštěl. Ten chlapec měl potenciál, o tom nebylo pochyb. Sice už tři roky ztratil, neboť magie se ideálně vyučuje od deseti let, ale to by se dalo dohnat. K tomu byl stejně starý jako Michael a ve své podstatě byl dokonalý pro jeho plány. Navíc byl u něj netradiční způsob prouzení jeho schopností. Magie probuzená v boji byla vždy zajímavý úkaz. Podle některých čarodějů to má dokonce vliv na to, jak je dotyčný následně spjat s magií. On sám tomu nepřikládal velkou váhu, ale jistou logiku to mělo. Avšak byla zde i druhá strana mince. Remair už jistě doufal, že se bude věnovat pouze Michaelovi a k tomu zde byl i původ onoho hocha. Sám nebyl nijak nadšený, z jakých společenských vrstev pocházel. Doufal, že jeho druhý student na tom bude obdobně jako Daris. Ale tyto jeho neduhy mohly být v konečném výsledku pozitivum než jen negativum. Sice bude muset nést finanční náročnost jeho studia, ale i to se dá využít k prospěchu. Byla tu ovšem ještě jeho sestra Irie, ta mohla být problém.
„Co vlastně po mně chceš,“ zpustil Marklen tvrději na Irii. Potřeboval si ji vyzkoušet.
„Abyste ho aspoň trochu naučil ovládat magii.“
„Nemůžu ho naučit jen špetku, musím jej naučit všechno. Nemohu ho ani živit, natož mu platit studium. Co tedy ve skutečnosti chceš?“
„Chci jen, aby žil. Já za pár dnů odjedu, přijali mě do řadu Věčného Slunce. Nedokážu se o něj postarat.“
„To ale ani magie.“
„Když ho budete učit, aspoň za to málo co vydělá, má daleko větší šanci, že přežije tam venku,“ ukázala prstem na dveře.
To je pravda, pomyslel si Marklen. Vice už slyšet nemusel, vše potřebné bylo vyřčeno. „Budu jej učit.“
Iria se usmála, protože si právě myslela, že zachránila svého bratra. Avšak Marklen znal jinou pravdu o magii a těch co ji praktikují. V očích nezasvěcených se opravdu mohlo zdá, že magie v krvi je záruka na lepší život. Opak byl ovšem krutou pravdou.
Marklen uchopil figurku střelce a položil ji na černé políčko šachovnice. Poté si vzal svoji brandy a napil se, přičemž mezitím už Remair přemýšlel nad svým tahem. Marklen i Remair seděli u Remaira v jeho luxusním domě a hráli spolu šachy. Dělali to už od mladých let, ale poslední dobou na ně měli jen velmi málo času. Během těchto partií vždy rozebírali všemožné dění jak na univerzitách, tak ve světě. Jedno z dnešních témat už bylo připravené, a tak Remair uchopil věž a během tahu započal rozhovor.
„Slyšel jsem zvěsti, Marklene,“ pronesl a napil se svého pití.
„Budu muset Michaela potrestat.“
„Měl bys.“
„Víš, že je to správně tvoje práce, Remaire, když jsi jeho otec?“ Marklen udělal tah.
„Udělám to, ale i tak mi máš co říct, Marklene. Pro začátek, kdo vůbec je ten chlapec?“
„Pochází z ulice, rodiče nezná, je mu asi třináct. Pravý potenciál magie v sobě probudil v boji.“ Marklen věděl, že nemá smysl nijak něco zatajovat.
„V boji, zajímavé. Přesto jej předej univerzitě a věnuj se plně mému synovi,“ pronesl rozhodně Remair a udělal tah.
„Nemá peníze na univerzitu.“
„To spousta studentů, co tam je. Nastaly špatné časy, příteli. Je nás málo a nemůžeme si vybírat, jak to bývalo za našich mistrů.“
„Spíše za jejich mistrů. Univerzita nevyužije jeho potenciál.“
„To mě nezajímá, i tak ho dej univerzitě.“
„Musí být dva, Remaire. Pamatuješ?“
„Proč ale někdo, kdo pochází z tak nízké vrstvy.“
„Díky tomu je dokonalý.“
„Naposledy jsi toto slovo použil před třinácti lety a museli jsme tehda řešit nepříjemné události, Marklene.“ Podíval se na něj a zpět na šachovnici. „Už dlouho sis neoholil hlavu, že?“ Remairova narážka byla zřejmá, Marklen si totiž holil hlavu, jen když oblékal svoji zbroj, dělal to tak po celý život. V současné době díky tomu nosil dlouhý cop stažený na krku. Remair nikdy nechápal, proč Marklen před bojem dodržuje zrovna tento rituál, on měl však taky vlastní zvyky. „Moc dobře vím, o co ti jde.“
„A přesto mi dáváš volnou ruku.“
„Jsi naivní, jestli si myslíš, že máš volnou ruku.“
„A ty, jestli máš dojem o opaku.“ Marklen udělal tah.
Oba se na sebe zadívali a Marklen pokračoval.
„Je pro to jako stvořený, k tomu může sloužit pro Michaela jako cvičný terč, Remaire.“
„To dítě trpělo už dost.“
„Tvůj syn taky trpí v mých rukou, s tím problém nemáš?“
„Ale to je součást výcviku, který potřebuje.“
„Běž tohle říct univerzitě. Vysmějí se ti a mě pokárají.“
„I náš mistr preferoval fyzické tresty a nespolečenské praktiky. K tomu nevěřím, že všichni jsou na univerzitě svatí.“
„Já to ale pozvedl na novou úroveň. Tvůj syn se ti snad nepochlubil?“
„Na to se tě až příliš bojí, nebo má z tebe respekt, jaký jsme měli i my dva z našeho mistra. Jsem si vědom tvých praktik, Marklene, a vím, že máš na morálku vlastní názor. Ale díky tomu jsi měl úspěchy s Darisem, ovšem ty tu mluvíš o týrání. Darise jsi snad taky týral?“
„S Darisem bylo všechno jiné.“ Nikdo nevěděl, jak Darise cvičil. Nikomu to totiž nedovolil. „Poučil jsem se.“ Ve skutečnosti měl v hlavě plány, jak zužitkuje nabité zkušenosti se svým prvním žákem. A teď když měl dva, bylo vše ještě lepší díky jistým okolnostem.
„A na co jsi přišel, Marklene.“
„Že bolest posiluje charakter.“ Jen s tím se ale nespokojil. Nebal se dokonce zajít ještě dál pro dobré výsledky, a to si vyzkoušel i s Darisem. Nechal si ale tuhle poznámku pro sebe. Pak zvedl oči, protože na sobě cítil Remairův pohled. „Všechno posílí i tvého syna.“
„Jak?“
„Vzhledem k tomu, že oba hodlám učit stejně, tak i Michael schytá rány. Srazí to aspoň jeho hřebínek o své nadřazenosti ještě v útlém věku, přestože má za otce arcimága.“
„To sice ano, ale zapomněl jsi zmínit fakt, že můj syn se má vždy kam vrátit. Zatímco ty svého druhého studenta vyženeš zpět na ulici.“
„Ulice byla jeho domovem doteď, nač to měnit. Navíc ty nejsi příkladný otec, Remaire, na všechno nahlížíš, jako by to byla politika. A tvoje paní, no, taky není nejlepší matka. Michael má vlastní ulici u tebe doma.“
„Nikdy jsem neměl rád, když mě kritizuješ, hlavně když to byla pravda. Pořad je zde však značný rozdíl. Ale budiž, ať je po tvém. S Darisem jsi jistě nalezl správnou cestu.“
„Metoda s Darisem se neosvědčila, teď je vše jinak.“ V duchu se ovšem usmíval.
Remair pokýval hlavou, vše bylo jinak. Vůbec jej netrápilo, co si jeho syn zažije, neboť to bylo pro jeho dobro. Sám prošel něčím podobným a díky tomu byl tam kde je teď. Marklenovi s jistým nadhledem nevěřil, stejně však neměl čas se tím zabývat. Marklen byl ale jeho přítel z učňovských let a něco spolu zažili, a nejenom potom. Nikdy nehodlal svého syna svěřit někomu jinému z univerzity, a ne, že by se nesnažili, ovšem s těmi lidmi měl jen pracovní pouto. Měl ale obavy ohledně Marklenova druhého studenta. Svého přítele totiž znal až moc dobře.
„Chci ho ale mít pod dohledem.“ Udělal tah a napil se.
„Jak si přeješ.“ Marklen se rovněž napil. „Musím ti však připomenout, že to s tvým synem stále můžu skončit, ještě je čas.“ Marklen to řekl jen ze zdvořilosti, znal odpověď.
„Je nás málo, Marklene. Michael musí být silný. Až nastane jeho čas, nastoupí do řad Černé Gardy. Mám se svým synem velké planý, dokážeme velké věci.“
„A to si vždy náš mistr myslel, že z nás dvou mám já větší ambice.“
„Ty už jsi svoji příležitost promrhal, příteli. Teď jsem na řadě já.“
Marklen lehce pokýval hlavou a v duchu věděl, že mu bohové právě nadělili další šanci. Poté co si to dítě pořádně zkontroloval, poznal, že opět nastanou jeho dobré časy. Zadíval se na šachovnici a pohnul s figurkou. „Šach.“
Konec druhé kapitoly