Kroniky Mága: Prokletí
Kapitola první – Nezbytná smrt
Daris zavřel knihu a pousmál se. Vytáhl si lektvar a vlil si do žil novou energii. Moc dobře si uvědomoval, že po dnešní zkáze už nemá smysl utíkat, a tak potřeboval být připraven na neodkladného hosta. Mohl se jen domnívat, kdo jej z Bílé univerzity navštíví, avšak nepochyboval, že to bude zase jeden z členů Černé Gardy. Měl však dokonce podezření, že to bude jeho samotný mistr, ale nebyl si jistý, zda si svým konáním už zasloužil jeho pozornost. Přece jenom se choval, jak se od něj očekávalo, tak proč by měl být potrestán? A ti kteří budou poukazovat na mrtvé, jež lemují jeho cestu, by si sami měli uvědomit, proč to dělá. Třeba jako dnes, zničil celou posádku díky své magii, včetně lidí z vesnice, které sem nepřímo zahnal. Nikoho nehodlal ušetřit, a sotva co si oddychne, půjde zkontrolovat, zda nenajde přeživší. A ti co utekli do lesů, tak ti si nepomohli, připravil si pro ně jiné překvapení. Měli raději zůstat ve věži a nechat se usmrtit jeho ohnivými koulemi, byla by to pro ně příjemnější smrt. Někdo zkrátka tu špinavou práci udělat musí, aby ve světě vládl pořádek. Bohužel, bez nevinných obětí to nepůjde. Život je prostě nespravedlivý a cesty bohů jsou strastiplné. Pocítil však, že v krvi už mu koluje nová energie. Mohl tak jít dokončit dílo dnešní noci.
Marklen ucítil použití silné magie a zastavil koně. Zbystřil své smysly a snažil se vycítit závan oné síly. Soustředil se, a po chvíli lokalizoval přibližný původ magie. Jeho odhad Darisovy cesty byl správný, a mohl tak pokračovat. Popohnal proto koně k rychlejšímu běhu. Po chvíli cesty však opětovně zastavil koně, narazil totiž na první zohavené tělo. Prohlédl si mrtvolu z koňského hřbetu, z níž se v chladném počasí kouřilo, a v duchu se pousmál. Čas byl na jeho straně, tělo bylo čerstvé. Dnes už mu jeho student neuteče, a konečně jej zastihne při činu. Bohužel, nebožtíci by s jeho včasným příjezdem asi nesouhlasili. Nakopl koně do slabin a opět pokračoval k místu události, během čehož hloubal ve svých myšlenkách. V hlavě mu totiž kolovala otázka, zda si Daris jejich vzájemné střetnutí sám nepřeje. Nebylo by to poprvé, kdy mohl stihnout utéct, ale místo toho počkal na vyšetřujícího svých činů. Byl to již navíc celý měsíc, co Darise naháněl. A za tu dobu viděl, co jeho student dokáže, a hlavně jeho rozmanitost ve spektru magie. Magie byla v Darisových rukou dokonalost sama, ale způsob, jakým ji využíval, mu značně kazila renomé. Naštěstí bylo těmito detaily zasaženo jen velice malé spektrum lidí, neboť ani Daris nechtěl, aby se o něm zbytečně mluvilo. Bylo sice potřeba odklízet více přebytečných těl, než bylo nutné, ale pravda zůstala skryta.
Během cesty k bojišti se už tělům Marklen nijak nevěnoval, neboť všechny vypadaly stejně. Avšak jejich množství se již neskryje, a to doposud neviděl zničenou obrannou věž před nájezdníky, která se mu záhy odkryla. Uvědomoval si, že tohle se už neututlá jako předchozí případy. Byl ale na vše připraven a bylo jen otázkou času, kdy se něco obdobného přihodí. Vypil proto lektvary a předem se posilnil podpůrnou magií. Věděl, jak dnešek skončí, jinak skončit ani nemohlo.
Když byl Marklen u mostu, seskočil z koně a přivázal ho k vyhaslé pochodni. Pomalu pak přešel most a zastavil se v bráně, ze které nic nezbylo. Na nádvoří pak nalezl jen sutiny, zpod kterých trčely končetiny mrtvých lidí. Další těla ležela roztrhané okolo od výbuchů či něčeho horšího. Nijak to s ním ale nehlo. Marklen za svoji kariéru u Bíle univerzity viděl i daleko horší způsoby smrti a hned na počátku se naučil, že není smrt jako smrt.
Přesunul se k zasypaným základům věže, a podíval se na meditujícího Darise na samotném vrcholu sutin. Při pohledu na něj, již nijak nepochyboval, že celý útok byla zároveň pozvánka, na kterou se měl dostavit. A přišel i stejně ustrojen jako Daris. Oba měli na sobě značně podobnou zbroj, jejíž základ tvořil hrudní plát. Pancíř měli i zezadu a ramena jim kryla lamelová zbroj. Jejich nárameníky byly navíc specifické, a totéž platilo pro předloketní chrániče a ruce samotné. Nesměli být nijak omezování v pohybu rukou pro vytváření kouzel, kdyby bylo zapotřebí, a především pak pro zápěstí a prsty. Samotné ruce tak měly minimální ochranu. Nohy měly rovněž podobně chráněné. Stehenní chrániče byly volné a holenní poskytovaly ochranu i kolenům. Rozdíly ve zbrojích byly nepatrné. Jediný znatelný rozdíl byl v tom, že Marklen nosil zbroj pod pláštěm, zatímco Daris ji nosil schovanou částečně pod rouchem.
Marklen stál a sledoval Darise. Bylo ticho jak na hřbitově, čímž se i zdejší místo stalo. Nakonec ticho prolomil Daris.
„Vítejte, mistře.“ Daris otevřel oči a začal se zvedat. „Co na to říkáte,“ mávl rukou po okolí.
„Na tohle není co říct.“ Marklen si držel svůj obvyklý ledový výraz a hlas.
„Ne to není,“ zkonstatoval Daris. Pomalu pak sešel ze sutin a pozorně se zadíval na Marklena. „Jste snad zklamaný, mistře?“
„V jistých kruzích ano, v jiných zase ne.“
„Vaši poklonu přiřazuji k tomu, že nikdo nemůže mluvit. Je to tak?“
„Musím uznat, že tvé zabíjení je dokonalé.“
„Snažil jsem se z vašich lekcí odnést si co nejvíce, mistře,“ pousmál se.
„Tohle jsem tě ale neučil.“
Darisův úsměv najednou zamrznul. „Moc dobře vím, co jste mě učil,“ pronesl chladně. „Lžete jenom sám sobě.“ Porozhlédl se po tělech. „Chcete vědět, proč jsem to udělal?“
„Dokáže to snad ospravedlnit tvoje činy?“
„Jednoznačně.“
„Tak spusť.“
„Jeden z těch zasraných vesničanů pomáhal nekromantům, které jsem naháněl dva měsíce. A dělal to vědomě. Žádné ovlivňování mysli či vydírání, ale přímo narovinu jim pomáhal z vlastní vůle.“
„Říkáš jeden, ale já vidím více těl.“
„Nevím, který to byl, ale vsadil bych se s katem o svoji hlavu, že jsem byl na správné stopě.“
„Jak si můžeš být, tak jistý?“
„Potkal jsem další dva nekromanty, co mířili za těmi druhými, mistra a učně. Nebudu vás trápit detaily, ale ti dva mě dovedli na správnou cestu. Bohužel mi neřekli, o koho se jedná, nevěděli to, tím jsem si jistý. Ale jestli věděli, tak klobouk dolů, protože jejich výdrž byla obdivuhodná.“
„A dále?“ Marklena vůbec nezaráželo, že je Daris mučil.
„Informátor mi utekl a vesnici vzápětí někdo zapálil. Předpokládám, že dotyčný byl varován, že po něm jdu, proto ji zapálil a doufal, že se ztratí. Všichni z vesnice ale odešli sem a chtěli pomoct od zdejší posádky. Lepší příležitost jsem si nemohl přát. Získal jsem jistotu, že zabiju donašeče a možná i další kontakty. Co dodat, úplně šťastný konec.“
Marklen se rozhlédl po tělech a mlčel.
„Když se kácí les, tak lítají třísky,“ dodal Daris jakoby nic. „Kdo jiný než vy, by to měl vědět.“
Účel svědčí prostředky, řekl si v hlavě Marklen a znovu se rozhlédl po tělech. To však nebyl cíl Darisova učení, proto jej nevycvičil. „Zklamal si mě, Darisi.“
„Jediný, kdo tu zklamal, jste vy, Marklene.“ Daris změnil tón hlasu. „Neměl jste koule dotáhnout můj výcvik do konce, já ano.“
„Máš pravdu, Darisi, dnes to ale skončí.“ Daris neměl úplnou pravdu, ovšem to nebylo podstatné.
„Jak tedy chcete.“ Daris se otočil a ustoupil dostatečně daleko od Marklena. „Dodržíme snad pravidla, ne?“ Sotva ale domluvil, zvedl ruce k sobě, a napadl svého mistra ledovým paprskem, čímž rozzářil noční temnotu. Marklen se ihned bránil magickým štítem, avšak ten celý zamrzl včetně země okolo něj. Daris ovšem moc dobře věděl, že pokud neprorazil Marklenův štít doteď, tak později to už nedokáže a musí změnit styl útoku. Zrušil proto paprsek, a bleskově změnil kouzlo. Přitáhl si ruce k boku a vyvolal magickou zářivou kouli velkou jako hlava. Vyslal ji na Marklena a věřil, že by jeho oslabený štít mohl zničit kouzlem jiného principu. Zářivá koule narazila do štítů a vzápětí se ozval výbuch se zvuky lámáním skla. Kusy ledu lítaly na všechny strany, zatímco Marklena obklopil bílý oblak. Následně pak Daris co nejrychleji vyslal blesk, který udeřil do svého cíle. Pousmál se, sice neviděl, jak Marklena zasáhl kvůli bílému oblaku, ale věděl, že svého mistra určitě zasáhl. Cítil to a viděl, jak zářivé výboje skáčou zpod oblaku po ochromeném těle. Rozhodl se tedy dokončit, co započal, a chtěl Marklena dorazit. Vyvolával ve své mysli další kouzlo, ale přestal v okamžiku, kdy se bílý oblak rozplynul. Spatřil totiž ležícího mistra na zemi, jak se nehýbe. Byl až překvapen, jak zesílily jeho schopnosti, ale zároveň se nedivil. Od doby, kdy opustil vliv univerzity, vypiloval své umění k dokonalosti, jak se od něj očekávalo.
Daris se pousmál, přestože mu to bývalá Marklenova výchova nedovolovala, ale kdo komu nyní leží u nohou. Vyšel pomalým krokem k mistrovi a začal mluvit. „Jste až příliš dobrý mistr, o čemž se přesvědčil i ten člen Černé Gardy, kterého jste za mnou poslali.“ Zastavil se nad Marklenem a vyvolal si meč u ruky. „Ale ne dost dobrý.“ Natočil levitující čepel do správného úhlu a zarazil ji svému mistrovi pod pancíř u pasu. Marklen sebou zaškubal bolestí a z úst se mu začala chrlit krev. Daris v sobě najednou pocítil neskutečné uspokojení, že zabil svého mistra. Konečně se ukázalo, kdo je silnější, pomyslel si v duchu. Jeho srdce bylo náhle zalito neskutečným blahem, že dokázal porazit svého mistra. Tak moc po tom toužil od chvíle, kdy jej nevpustil na zkoušku, a stalo se. Zkoušku, která mu jako jedinému patřila. Bylo to pro něj až daleko lepší, než uznání svého mistra, po kterém jeho srdce taky mnohdy prahlo.
Díval se, jak Marklen umírá, ale pak se mu zastavilo srdce. Mistrovo tělo se najednou proměnilo v obyčejný kouř, ze kterého zůstal jen plášť. Než stačil na klam jakkoliv zareagovat, přistoupil k němu Marklen z boku a položil mu ruku na čelo. Daris se snažil mentálně bránit, ale bylo pozdě. Mistrův nečekaný nápor nevydržel a ten se mu dostal do hlavy, až z toho klesl na kolena. Marklen byl vevnitř v jeho vzpomínkách a hledal důležitou informaci, avšak nic nenašel. Odstoupil tedy od Darise, a s kamenným pohledem si prohlížel svého studenta. Daris měl zpočátku problém udržet rovnováhu, ale pak se srovnal a postavil se na nohy, přičemž se na svého mistra pousmál.
„Já vím, Marklene. Nenašel jste, co jste hledal.“
„Vymazal jsi to.“ Marklen tomu nechtěl věřit. „Sám ses dovedl hrabat v…“
„Hlavě?“ dokončil za něj Daris se samolibým úsměvem a radostí v hlase, kterou nijak neskrýval. „Ne, Marklene. Jak jsem už říkal, jste příliš dobrý učitel, a já byl velice pozorný žák. Nepotřebuji být posedlý démony, či vyvolávat zakázané bohy, a vlastnit nelegální předměty. Ne. Stačilo jen plně chápat vaše lekce a věřit ve svůj dar. Nebo jak to říkával váš mistr, věřit ve své prokletí.“
Marklen byl uchvácen, Daris nebyl posedlý. Jeho největší obavy tak byly rázem pryč. Navíc byly jeho schopnosti dokonale rozvinuté, stejně jako jeho cit pro magii. Avšak jeho neukojená vášeň a bezohlednost k okolí znamenala katastrofu pro všechny, kteří vládli magií. Už nemálo příběhu bylo napsáno o tom, jak se obyčejní smrtelníci spojili proti těm, co mají magii v krvi. To nehodlal dopustit.
„Mýlil jsem se, Darisi. Jsem spokojen.“ Vzápětí Marklen vyvolal svoji hůl a klepnul s ní o zem. Na všechny strany se rázem rozletěla tlaková vlna, proti které se Daris bránil štítem. Marklenovo kouzlo ovšem spočívalo v něčem jiném. Všechny okolní předměty, které zasáhl, zároveň ovládl. Zvedl okolní suť ze země a namířil svoji hůl proti svému studentovi. Daris tak nadále musel držet štít proti novému stylu útoku. I tak se ale připravoval, jak převezme iniciativu. Marklen však předměty po nárazu nepustil z mysli a všechna ta volná suť i kousky těl narážely znovu a znovu do Darisovy obrany. Když pak konečně pocítil, jak je Darisův štít dostatečně oslaben, sklopil hůl úplně a uchopil ji druhou rukou. Z hole poté vyšlehl proud energie, kterým prorazil Darisův štít a odhodil jej dozadu. Daris se následně nezvedal a jen chraplavě dýchal, bylo po boji. Nemuselo ovšem k němu dojít. Marklen mohl svého studenta usmrtit již při spojení. Potřeboval s ním ale mluvit, když nenalezl, co hledal. Celý souboj byl jen zbytečnou potyčkou, při níž neměl Daris šanci, o což se Marklen postaral během spojení. Ale i tak byl Marklen obezřetný, protože jeho student po tom všem nadále žil. Vyrazil proto s opatrností a už zdálky jej zkoumal. Až přímo nad Darisem se uvolnil, neboť jeho stav už mu nic nedovoloval. Daris žil jen díky své očarované zbroji, která částečně odklonila kouzlo a ochránila tím jeho život. Ne, jen díky zbroji ne, nýbrž i výcvikem, který mu poskytl společně s magií, jež v něm objevil a probudil. Zvedl pak Darise pomocí telekineze do vzduchu a zadíval se mu do očí. Stále byl při vědomí, i když jej mentálně poškodil a poranil magií.
„Slyšel jsem, že se na univerzitě šeptá moje nové jméno,“ dostal ze sebe sípavě Daris. „Jaké vůbec je?“
„Monstrum,“ odpověděl chladně Marklen.
„To se mi líbí, nechám si ho. Vám se taky líbí?“
„V tvém podání ne.“ Marklen sevřel pěst a zlomil tak Darisovi všechny žebra dovnitř těla, kde probodly orgány. Nechal Darisovo tělo dopadnout na zem a přejel po něm holí. Tělo poté vzplálo modrým plamenem, který strávil zbroj, ale především duši. Nikdo se nesměl dozvědět pravdu.
Marklen sledoval, jak hoří tělo jeho bývalého studenta a přemýšlel. Darise cvičil skoro osmnáct let, a jeho studium přes všechny jeho úspěchy bylo ve výsledku zbytečné. Nedokázal s ním, po čem tolik toužil. Navenek působilo, že Darisovou smrtí nastal vytoužený konec, po němž mnozí prahli, ovšem nic ještě neskončilo, stále tu byly následky. Otočil se tedy a odešel ke koni. Nasedl na něj a vrátil se zpět do Arghamu pomocí portálů.
Po cestě zpět do Arghamu měl Marklen nad čím přemýšlet, a i když se vrátil zpět a sundával si zbroj, stále neměl urovnané myšlenky. Na jedné straně Darise obdivoval za to, jak mocným člověkem se stal, ale na té druhé jej nenáviděl, že mu zničil jeho práci. Nemohl se stále rozhodnout, zda celá akce dopadla dobře nebo špatně. Sice se našla spousta mrtvých, ale zároveň stvořil to, po čem toužil, i když ne tak úplně co chtěl. Daris byl zrůda, která zabíjela bez zaváhání a bez emocí, ale jinak v podstatě konal to, co se od něj očekávalo.
Když už měl sundanou zbroj, chtěl si nalít svoji oblíbenou brandy, nad kterou hodlal přemítat dále. Uslyšel však bouchání na dveře. Utřel si tedy hlavu a sešel dolů. Jakmile otevřel, uviděl stát ve dveřích arcimága Remaira. Oba dva se na sebe dívali, ovšem ani jeden se nepohnul.
„Taky jsi mohl počkat do východu slunce,“ pronesl otráveně Marklen.
„Třetí hodina v noci v této situaci nehraje žádnou roli,“ odvětil mu chladně Remair. „Jak to dopadlo?“
Marklen si dal s odpovědí na čas, přičemž chladně pozoroval Remaira. „Zrovna jsem si chtěl nalít brandy. Dáš si taky?“
„Tvoji brandy nelze odmítnout.“
Remair vstoupil dovnitř a oba šli do Marklenovy pracovny. Tam si Remair sedl do dobře známého křesla a za chvíli dostal svoji brandy. Marklen si sedl naproti němu do druhého křesla a oba se napili.
„Předpokládám, že když jsi naživu ty, on nikoliv,“ započal nepříjemný rozhovor Remair.
„Tvůj předpoklad je správný.“
„Bylo to moc zlé?“
„Mně se to líbilo.“
„Takže bylo.“ Remair znal Marklena moc dobře. Věděl, co se mu líbí a co ne. „Baltazar?“
„Zmiňoval se o něm.“
„Dokázal zabít člena Černé Gardy.“
„Úctyhodný výkon.“
„Barbara s tebou bude jistě souhlasit. Měl bys ji navštívit.“
„Bylo by to z mé strany slušné.“
„To jistě ano.“
Nastala chvíle ticha, kterou prolomil Marklen. „Byl to dobrý výkon.“
Remair zvážněl ještě víc. „To ano. Zabil člena Černé Gardy, po necelém osmnáctiletém výcviku. Baltazar byl zkušený a celá desetiletí sloužil v gardě. Jeho smrt mě nutí přemýšlet.“
Jeho smrt, pohrával si se slovy Remaira, Marklen. Smrt všech těch ostatních lidí byla zanedbatelná, a proč taky ne. Za svou dlouhou kariéru se dobře naučil rozeznávat, čí život měl důležitost a čí byl postradatelný. Sám o tom musel rozhodovat, a po všech těch zkušenostech mu připadalo až fascinující, jak to bylo ve své podstatě jednoduché. Obyčejní lidé mohli umírat dnes a denně, což se i dělo, byli bezvýznamní. Ale lidi s větším potenciálem už měli jinou hodnotu. Baltazar měl jistou hodnotu a Marklen jako jeho bývalý velící ji znal až moc dobře. Avšak když si ji dal do kontextu s Darisovou hodnotou a potenciálem, musel si přiznat, že jeho smrt byla v určitých ohledech i nezbytná. Problém však bylo, že Daris již nebyl mezi živými a tím pádem všechno vyznívalo do ztracena. Vše tím působilo naprosto zbytečně, ale léta zkušeností mu říkala, že nic není zbytečné, a obzvlášť smrt, ať už je na jakékoliv straně barikády. Tím pádem nepochyboval o zbytečnosti Baltazarově smrti, ještě sehraje svoji roli. A už jen z důvodu, že Remair jeho přítel, musel o tom všem přemýšlet.
„V jistém slova smyslu byl Daris dokonalý,“ pokračoval Marklen.
„Ve zvráceném smyslu.“ Remair nehodlal se svým přítelem tak jednoduše souhlasit. Raději se napil jako Marklen.
„Darisův výcvik jsem nedotáhl do zdárného konce. Jeho výsledky ale byly impozantní, to musíš uznat, Remaire.“
„To je asi jediné pozitivum na tom všem. Jak to všechno dokázal?“
„Když vynecháme jeho nadanost, můžu s jistotou říci, že mu pomáhaly lehce cizí síly.“ Marklen věděl, že se nyní pohybuje na tenkém ledě. Lhát Remairovy se totiž nevyplácí. Když byl v Darisově hlavě, pochopil, že pravda by jej do budoucna poskvrnila. Nesměl říct pravdu o tom, jak moc dobrý byl učitel. Určitá neschopnost v očích jeho kolegů byla daleko užitečnější než pravda o jeho umění a ambicích.
„Jsi si jistý?“
„Měl jsem možnost si to ověřit.“
„Takže k tomu všemu ještě připočtěme ne úplně legální magii ve tvém podání.“
„Okolnosti to vyžadovaly. Věřím, že Rada na univerzitě by byla ochotna přimhouřit oči.“
„Když už jsme u té Rady, kterou jsi nakousl, pojďme ji probrat.“
„Tak jak to tedy vidí Rada, Remaire.“
„Víš přece, že v Radě zastávám jen malou funkci, příteli.“
„Ty jsi Rada na Bíle univerzitě, Remaire. Jak to tedy vidí Rada tvýma očima.“
Remair se pevně zadíval do očí svého přítele. „V tomhle případě nejsem Rada. Tvůj učeň vzbudil až příliš moc pozornosti.“
Marklen pokýval hlavou a napil se, Remair rovněž.
„Kdyby mě chtěla Rada dostat, udělá to. Tady nejde o to, čím Daris byl, ale o jeho úspěchy. Jen díky nim ještě nehniji v cele. Je to tak?“
Remair se podíval na svoji brandy a nechal vládnout ticho. Marklen měl pravdu, ve všem. O to jednoduší byly rozhodnutí, ke kterým se schyloval. „Narodil se mi syn, Marklene. Jmenuje se Michael.“
„Gratuluji.“
Remair pozvedl oči a střetl se s Marklenovými. „Chci, abys ho vycvičil.“
„Právě jsem se vrátil z cesty, jejímž úkolem bylo, abych zabil svého jediného studenta. A ty mi vzápětí dáváš dalšího?“
„Předpokládám, že ses poučil ze svých chyb.“
„Řekněme, že ano. Ale co když stvořím další monst…“
„Nestvoříš,“ přerušil ho bleskově Remair. „Nyní se jedná o mého syna, a ne o nějakého hejska bohatého kupce.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Je to moje krev.“
„Ano,“ zkonstatoval Marklen. „Krev je mocná, vladaři a krvaví mágové by o tom mohli vyprávět.“
„Víš, že nemohli, krvaví mágové už neexistují.“
„To my dva tím pádem také ne.“ Marklen nezastával teorii, že krvaví mágové byli vyhubeni, jak se mnozí domnívají. „Přesto si žádáš moje ambice, aby stvořily něco, co už neexistuje.“
„Nežádám, abys z Michaela udělal mága dle starých dob, ty už jsou nenávratně pryč.“
„Dost možná jako naše budoucnost,“ dodal Marklen.
Remair poznámku ignoroval. Nerad slýchával proroctví od šílených fanatiků a sektářů, že v dnešní době není místo pro magii. „Chci jen, abys Michaela připravil na to, co ho čeká.“
„A co ho čeká? Ujasněme si pravidla hned na začátku.“
„To, co jsi z Darise stvořil, se vyhýbá všem standardům čarodějů a mágům dnešní doby.“
„Tak mi tedy řekni, příteli, proč chceš, abych tohle udělal i s tvým synem.“
„Mám se svým synem velké plány, Marklene, a chci, aby měl kvalitní základ.“
Marklen se zadíval skrz otevřené okno na Bílou univerzitu. „O čem tady vlastně mluvíme, nemůžu odmítnout, že?“
„Můžeš, ale pak ti již nemůžu nijak pomoct, příteli. Mám svázané ruce.“
Marklen přemýšlel. „Udržíš Radu na řetězu?“
„Udržím, to ti slibuji.“
Marklen pokýval hlavou. Baltazarova smrt se již projevila a tohle byla jeho nová šance. Nemohl ovšem takhle riskovat s Remairovým synem Michaelem. Zadíval se Remairovi do očí. „Musí být dva. Musím tvého syna více držet na uzdě, ale dávat mu i volnou ruku.“
Remair se pozorně zadíval na přítele. „Opravdu, nebo si jim hodláš kompenzovat ztrátu Darise.“
„Ne, dva učni se budou navzájem krotit. Budou se na sobě vybíjet, jako jsme to dělali my dva. Pamatuješ?“
„Pamatuji si z těch let spousty věcí, ale zní to rozumně. Ať je po tvém. Máš kandidáta?“
„Nikdo mě nenapadá.“
Remair chvíli přemýšlel „Nikolasovy se před půlrokem narodila dcera.“
„Ne to je moc velké riziko, ještě se do sebe zamilují. Musí to být chlapec.“
„O nikom nevím, ty snad ano?“
„Ne, ale je ještě čas. Věřím, že se mi můj druhý student sám časem ukáže.“
Konec první kapitoly